Florencie pod lupou
Bazilika Sv. Vavřince byla farním kostelem Medicejských, a proto se zde nachází i jejich hroby. Stavba Cappella dei Principi (Knížecí kaple) byla zahájena roku 1605, a dokon ena byla teprve v 60. letech 20. století. Jako plánované mauzoleum medicejských velkovévodů byla obložena krásným mramorem s polodrahokamy pomocí techniky tzv. florentské mozaiky. Dokonce i Rudolf II. miloval tuto techniku natolik, že nechal poslat přední florentské řemeslníky do Prahy, aby zde založili dílnu. Další část muzea je nepochybně známější. Sacrestia Nuova (Nová Sakristie) je velkolepé Michelangelovo dílo, v němž se architektura snoubí se sochařstvím: sochy Ve era a Jitra na hrobě Lorenza de’Medici a Dne a Noci na hrobě Giuliana de’Medici (vnuka a syna Lorenza il Magnifico, který je tu také pochován) jsou považovány za nejznámější Michelangelovy sochy.
Na stejnojmenném náměstí přímo za katedrálou se nachází Muzeum Opera del Duomo. Byly zde původní dílny ke zpracování mramoru, který zdobí katedrálu Santa Maria del Fiore. Právě v této dílně Michelangelo vytesal legendární sochu Davida. Roku 2017 bylo muzeum znovu otevřeno po dlouholeté rekonstrukci, díky které je výstavní plocha dvakrát větší než původně. Nalezneme zde díla zhotovená pro katedrálu a baptisterium počínaje 13. stoletím: sochy, obrazy, reliéfy, zlatnická díla, zlatem a stříbrem vyšívaná liturgická roucha. Výjimečně krásný a zajímavý je největší sál (bývalé divadlo) s rekonstrukcí hlavní fasády Santa Maria del Fiore podle projektu Arnolfa di Cambia a s originály bronzových dveří baptisteria od Ghibertiho. Další perlou muzea je Michelangelova socha Pietà Bandini, kterou původně vytvořil pro svůj náhrobek.
Největší a nejdůležitější palác ve Florencii získal své jméno díky bohaté obchodnicko-bankéřské rodině, která palác v 15. století postavila. V 16. století palác koupila Eleonora z Toleda, manželka toskánského vévody Cosima I. Medicejského, a od té doby se stal sídlem toskánských velkovévodů. Po vymření Medicejských pak palác až do roku 1859 obývali příslušníci toskánské větve lotrinského rodu (potomci Františka Štěpána Lotrinského a Marie Terezie). Po roce 1865 se Florencie stala hlavním městem Itálie, a právě v té době byl Palazzo Pitti po několik let sídlem italského krále Vittoria Emanuela II. Savojského. V roce 1919 přešel palác do vlastnictví státu a bylo zde zřízeno několik muzejních expozic. Nejznámější z nich jsou Galleria Palatina (Palatinská galerie) a Tesoro dei Granduchi (Poklad Velkovévodů).
K paláci Pitti přiléhá Giardino di Boboli (Zahrada Boboli), druhý nejstarší příklad tzv. italské zahrady, v níž tvoří jedinečný celek sochařské, vodní a zahradní prvky. Tento zahradní styl poprvé vytvořil architekt Tribolo. Již předtím pro Cosima I. navrhl zahradu u vily Castello (viz popis „Okolí Florencie“). Tentokrát si však Cosimo přál, aby u Palazzo Pitti byla zahrada ještě větší a také krásnější. Tento styl renesanční zahrady se poté rozšířil i do zbytku Evropy. Na nejvyšším místě zahrady se v Palazzina del Cavaliere nachází Museo delle Porcellane (Muzeum porcelánu), odkud je překrásný výhled na Florencii. Součástí muzea je i zahrada, jejíž návštěva slibuje nejen krásný a příjemný zážitek. Objevíme v ní také skryté kouty, jako stvořené pro tajné milence, nebo stavby schované mezi rostlinami. Ty jsou sice esteticky nepřijatelné, ale zato velmi užitečné. Jakožto „ledárna“ sloužily k ochlazování místností v paláci během parných letních dní.